Zen je jedení, když jíte.
Spaní, když spíte.
Snění, když sníte.
A velké jmění, když jak na to víte.

Tohle jsem kdysi napsal o zenu, ovšem zcela si vědom, že nikdo nemůže vědět, co přesně zen je, natož jej popsat. Pro sebe si ho drze definuju tak, že jsme přítomni v tom, co právě děláme, ba dokonce, že se stáváme tím, co děláme. A o tom je podle mě i výstava PURE JOY Kristiny Maršíkové.

Když cákáme vodu, jsme cákáním vody. Když skáčeme, jsme skokem. Když zpíváme, jsme písní. Když žereme zmrzlinu, jsme zmrzlinožraním. Když pláčeme, jsme pláčem. Když se smějeme, jsme smíchem. Když milujeme, jsme láskou. Když malujeme, jsme malováním. Když máme radost, jsme čistou radostí. Děti totiž vědí. A učí své rodiče rozpomenout se. Děti nemusí, a ani nemůže nikdo učit, jak mají žít - jsou životem samotným. A v kontrastu s touto bezstarostnou existencí je odpovědnost a často i vyčerpání rodičů, kteří to šťastné dětství musejí nějak umožnit.

Mám kacířský názor, že dospělost a zralost není vrcholem a cílem lidské existence. Na absolutním vrcholu života a poznání jsme v dětství. Potom už jenom zapomínáne, učíme se to, co nám někdo předžvýkal, nabalujeme na sebe krusty, taháme na kotnících okovy minulosti a před sebou valíme břemena budoucnosti. A ještě si na to kydáme pořádnou porci domněnek, výčitek, soudů, úsudků a sebenaplňujících proroctví. A taky se ztrácíme za horama špinavého prádla. Skutečného i mentálního. Portrét ženy schované za clonou ponožek je tak výmluvný, že dalšího vysvětlování netřeba. Ale lze se tomu vyhnout? Mezi vším, co dospělí musejí, nesmějí, mohou a nemohou?

V obrazech Kristiny Maršíkové čtu ten obrovský rozpor. Touha po čisté radosti, touha vidět svět bezstarostnýma očima dětí, napodobit je, a zároveň jistý perfekcionismus, řemeslnou poctivost, která jako by chtěla umravňovat živelný talent. Ten se ale už ze své podstaty upozadit nedá, proto na vás ze všech obrazů volá a skáče.

Náš profesor psychologie říkával, že dospělácká zkrocenost se projevuje dáváním věcí do roviny. Všechno chceme mít rovně, přestože rovina není přirozená. Jen do pekla je cesta přímá. Dítě namaluje obraz a pověsí ho nakřivo. Je to svobodné, kreativní a radostné. Dospělý je ale schopen řešit milimetry. Už všechno bere moc vážně, často extrémně. Autorka a kurátor Jiří Primas vědí, proč o milimetrech píšu A kdo tam byl, ví také. Obrazy jsou v dokonalé rovině. To jen já fotím záměrně nakřivo.

Kdybych byl agitátor, napsal bych:
Věšte obrazy nakřivo, noste každou ponožku jinou, nenechte si nikým vzít radost ze života, a hlavně: 
Běžte se podívat na výstavu Kristiny Maršíkové Málkové

PURE JOY v kavárně Velryba
Opatovická 156/24, Nové Město, 110 00 Praha 
Děkuju za úžasnej zážitek.

A děkuju za doprovod starostově asistence a Jindřichu Lerchovi, o jehož pure joy vystoupení v Jerichu napíšu příště

S úctou,
Erik Decimus